Nenasytný Otesánek, zvaný socialistický stát, si ústy svých vládních biřiců směrem ke všeholidu neustále stěžuje, že nemá dostatek výživné potravy, by mohl konat své všeobjímající dobro, by mohl investovat do té  prosperující budoucnosti, by mohl zachraňovat všechny obyčejné člověky, by mohl integrovat do společnosti nepřizpůsobivé, by mohl rozdávat zadarmo školství, zdravotnictví, chléb a hry, aby prostě mohl konečně „fungovat“. Zle se dívá očima svých placených drábů i financů na poslední zbytky samostatně hodnoty produkujících poddaných a hledá kde by jim ještě více mohl utáhnout smyčku kolem krku, neboť zlovolní darebové nechtějí dobrovolně chcípat hlady po odevzdání všech nařízených daní či poplatků a dokonce někteří ukrývají před vládními výběrčími výpalného něco na přežití.