Nesmírně mě ten osobní pocit irituje. Za komunistů jsem měl vjem, že jsem doma, ale vládne mi tam domácí tyran, opilec a násilník. V postkomunismu mám pocit ještě horší: nejsem doma, protože jsou v mém bytě „politicky konformně“ nastěhováni nejrůznější nesnesitelní jedinci, se kterými musím domácnost sdílet. Dokonce mi nařizují, co doma dělat smím a co nesmím.
Autorem nadpisu je samozřejmě muzikant Aleš Brichta, který snad promine, že jsem si název jeho (skvělé) písně vypůjčil.
Žehrám na to, že jsme si neudělali ve státě po „převratu“ snesitelný pořádek. Kdesi na informační dálnici jsem narazil na zajímavou myšlenku pana… (ale vlastně ne, nebudu jej jmenovat, protože jeho osoba by jistě vyvolala OT reakce).
