Většina lidí by se shodla, že je třeba usilovat o to, aby společnost byla „lepší“, tzn. zdravější, efektivnější, aby více prosperovala. Shoda končí tam, kde začínají představy, jak tohoto cíle dosáhnout. Diskuse tedy není o tom, zda učinit společnost „horší“ nebo „lepší“ — zde ke sporu nedojde, diskuse se vede o tom, jakými postupy a prostředky tohoto cíle dosáhnout.

Jde o téma, které nejenže nebude jednou provždy a pro všechny vyřešeno, ale paradoxně může vyústit v nastolení totality a tyranie. Stanovený cíl je totiž od počátku mylný a svádí úvahy nesprávným směrem. Problémem není jen to, že si pod pojmem „lepší“ společnost každý představuje něco jiného. Zásadní otázka totiž směřuje k tomu, jaké je spravedlivé a morální uspořádání společnosti, až pak jsou na místě úvahy o zvyšování její prosperity a efektivity. Zásadní otázkou je morální ospravedlnění uspořádání společnosti a definice prostředků k němu vedoucích. Pokud její zodpovězení opomeneme, bude výsledkem (prosperující) tyranie. Jediným konzistentním prostředkem na cestě ke spravedlnosti je důsledné dodržování principu sebevlastnictví. Každý člověk je jediným právoplatným vlastníkem sebe sama a nikdo nemá právo tento princip porušit. A to ani pod záminkou maximalizace blaha společnosti jako celku, potažmo blaha jednotlivce. Opomenutí principu sebevlastnictví v úvahách o společnosti vede k neblahým závěrům.