Když se řekne svoboda, tuzemský jedinec vycvičený povinnou školní docházkou ze sebe zpravidla vychrlí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Vzdělanější jedinci (kteří dokazovali svoji schopnost krátkodobě si zapamatovat a na výzvu zopakovat naučená fakta na vysoké škole) často ještě s porozuměním reagují na frázi, že „svoboda je poznaná nutnost“.
Problém nastává v okamžiku, kdy má onen tuzemský jedinec vyjádřit svými slovy, co to je svoboda, resp. zkusit aplikovat princip svobody v reálných společenských vztazích. Svoboda se rázem mění na nárok. Nárok něco od někoho dostat, nárok na to, aby někdo něco udělal či strpěl, když něco udělá někdo jiný. O tom, zda je nějaký nárok přípustný, pak rozhoduje zákon. Demokraticky přijatý, samozřejmě, jak jinak (o demokracii jako systému buzerace menšiny většinou viz zde).
