O sepsání tohoto článku uvažuji již delší dobu, leč pověstnou poslední kapkou byla banda hulákajících ožralů počmáraných českými vlajkami, již jsem dnes potkal cestou z práce během první třetiny utkání ČR s Kanadou v ledním hokeji, které dotyční pravděpodobně nějak promeškali, ač se na něj řádně vybavili; nemluvě o vrátných v budově zákazníka (velké korporace, ne nějakých maníků v garáži) oděných v dresech české hokejové reprezentace a nemožnosti jet půl hodiny po silnici, aniž by člověk potkal auto s vlaječkou.
Nemám nic proti hokeji, rád se na něj podívám, zrovna mi tu výše zmíněný zápas běží na druhém monitoru; kvalitní hru oceňuji, dobré hokejisty též, podobně jako profesionály (téměř) libovolného oboru. Co mi lehce uniká, je význam těch všudypřítomných českých vlajek (nebo důvod, proč nosí recepční nejmenované korporace hokejové dresy); absolutně nepochopitelné jsou v mých očích pak slovní spojení typu „naši hoši“, případně výkřiky jako: „Češi do toho, společně zvítězíme.“ Jací „naši“ hoši? V jakém smyslu by měli být například moji? A co znamená v daném kontextu ono „společně“? Jaký podíl na případné výhře (i když teď s Kanadou to vypadá spíše na prohru) by měli plošně „Češi“?
Tyto otázky mě přivádějí k největšímu otazníku ohledně vlastenectví samotného: proč bych měl být například hrdý na to, že jsem Čech, případně na činy jiných Čechů? Co jsem pro to musel udělat krom toho, že jsem se zde narodil? A drtivá většina Čechů na tom není o moc jinak. Získá-li někdo nějaké občanství na základě své snahy a úsilí (i takoví lidé bezesporu jsou), rozumím tomu, že je na něj třeba potom hrdý. Kde je však důvod k hrdosti pro ty ostatní, již k němu přišli jako slepí k houslím? Nejen, že pro to nemuseli nic udělat, ale dostali jej dokonce ještě dřív, než si vůbec mohli cokoliv vybrat.
