Vážně si myslíte, že ekonomická mizérie, která po roce 2008 postihla Evropu, je něco bezprecedentního? Ráda bych sdílela váš optimismus.
Představte si na okamžik, že se píše rok 476 našeho letopočtu. Jsme v Římě. Vojenská moc upadá. Kolem nás zuří vzpoury, vnitřní spory, na trůnu sedí loutky, roste vliv zájmových skupin, populace ubývá, lidé odcházejí do měst. Nejvíc císařských peněz jde na sociální dávky. Císař Dioklecián už před téměř dvěma sty lety došel k názoru, že jediná možnost, jak ohromnou říši zvládnout, je rozdělit ji na západní a východní část, čímž jako vedlejší efekt zdvojnásobil počet státních úředníků. Aby je bylo možné zaplatit, daňové zatížení neúnosně roste; dokonce tak moc, až některé provincie si přejí být ukořistěné barbary a odloupnuté od Římské říše. A vnitřní rozpad dokonávají nájezdy barbarů, či „bezvěrců“: Hunů a Germánů. Nepřipomíná vám to něco?
