Myslím, že každá rodina má ve své paměti alespoň jeden, ale spíše více sporných, neuralgických bodů. My, i když jsme už léta rozvedeni, ale vídáme se velmi často, máme s bývalou ženou sporný bod, který se jmenuje „Výlet na Dachstein“.
V jakémsi opojení z nově nabyté svobody (a peněz vydělaných v Nizozemí) jsme se o květnových dnech roku 1990 vydali do Rakouska. Bylo dost peněz na ubytování i opulentní večeři, kde jsme po přepočtu „na české“ padali do vývrtky.
A druhý den jsme nevěděli, co dělat, „kopli jsme do vrtule“ a popojeli k rakouským horám. V kiosku jsme si vzali skládací prospekt, nebyla to žádná mapa se vzdálenostmi a vrstevnicemi a vydali se „hore kopcom“.
Nechci to líčení protahovat, ale od té doby, kdy jsem další postup zastavil jako zcela nezodpovědný, mám já pocit, že jsem rodině bez řádného vybavení dovolil vystoupat tak vysoko a manželka, kdyby na to dnes, po 25 letech, přišla řeč, tak nekompromisně řekne „Zkazil jsi výlet na Dachstein“.
A podobně, diametrálně rozdílně, jsou hodnoceny různé historické události nedávné doby. V bývalé Jugoslávii jsme nejdříve nečinně přihlíželi, jak se tam vraždí a pak horlivě bombardovali.
