Bolševici mě učili, že Masaryk střilal do dělniku. Bylo mi to divne. Představoval sem si teho stareho chlopa na koňu, jak sundava z ramena vzduchovku, vali do ni dyjabolky a střila po synkach, keři idu v pět rano na šichtu.
Pak sem začal čist literaturu, kera nebyla bolševikem doporučovana , a zjistil sem, že ten Masaryk je docela fajny synek a s tym střilanim do dělniku to bylo trochu jinak. A pak přišel ten prezident s kratkyma galatama a naraz byl z Masaryka anděl, uplny buch, kery by muchu nezaplacnul, aji kdyby ho na uchu žrala, bo humanysta přece muchy nebije.
A tenkrat mi to začalo byt divne. Jak može byt jeden chlop včera totalně zatracovany, jeho pomniky roztřiskane nebo poschovavane a druhy den je z něho nadpozemska bytost? Začal sem se o něho vic zajimat, a zjistil sem, že tam cosik nehraje. Jak bylo možne, že syn slovenskeho hňupa a německe kuchařky je taky talentovany, že se z něho stal profesor, poslanec, odsouzenec k smrti a nakonec prezident noveho státu? Jak bylo možne, že mu nikdy nechyběly prachy? Jak se z vesničana stal važenym videňskym učitelem a pak poslancem Řišskeho sněmu?
