(Sýrie měla 22,85 mil. obyvatel)
Většina z nich neví, co je mobilní telefon a neuměla by jej použít, i kdyby jim ho někdo daroval. Neměli by ani komu zavolat. Ve svých kruzích se s něčím takovým nesetkávají a z moderních vymožeností poznali hlavně samopaly vojáků, kteří je vyhnali z jejich domova, nebo kamiony, které do uprchlického tábora přivezly pár pytlů rýže a mouky. Chtějí přežít. Chtějí, aby jejich děti nebyly znásilněny, zmrzačeny nebo zabity vojáky válčících režimů a aby neumíraly hladem.
Ti skutečně potřební nikdy nebyli centrem pozornosti, byli bezpečně daleko a nedožadovali se svých „práv“ a svých „nároků”, i když to bylo jen právo na život, které jim rozhodně patří. Byli a jsou vděčni za bezpečí, za své životy a za životy svých rodin. V minulosti jsme o nich často neslyšeli, pokud nedošlo k nějaké další přírodní katastrofě nebo dalším válečným zvěrstvům, dalšímu zločinu proti lidskosti.
Dnes o nich slyšíme ještě méně, protože prostor pro „humanitární témata“ zaplňují ti, kdo se vyloďují na jihu Itálie a Řecka a postupují dále na Německo a zbytek západní Evropy….
