„Ochrana novinářského zdroje nemůže být bezbřehá,“ konstatoval Nejvyšší soud ČR. A je to tady. Svobodomyslný člověk by řekl, že svoboda slova buď je, nebo není, a že ochrana zdroje informací buď je, nebo není. Jenže demokracie není svoboda. Je to nástroj.
Policejní stát je peklo. A my tu to peklo máme. Na straně jedné máme v Listině základních práv a svobod texty jako „svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“, „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“, nebo „cenzura je nepřípustná“, ovšem tolik důvěry občan zase nedostal. A tak u podobných svobodomyslných tezí v Ústavě zpravidla nechybí dovětek, že všechny ty svobody „lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“. Upřímně, podívejte se do sněmovny a senátu a řekněte mi, kolika lidem z nich byste svěřili bezpečnost svého státu, své rodiny, ochranu jejího zdraví, nebo například mravnost svých dětí. A přesně tito lidé rozhodují o rozdílu mezi „každý má právo…“ a „lze omezit zákonem…“.
