Matka a dcera, silná dvojka. Vedly společně firmu s více než dvacetiletou tradicí. Úspěšnou firmu. Byla to jídelna, do které každý rád zavítal a hladový určitě neodešel. Minulý čas proto, že už přes rok neexistuje.
Zastavila jsem autem před jídelnou. Rychle jsem vystoupila a pomohla paní Anke postavit se na nohy, podala jsem jí berlu ze zadní sedačky a tehdy mě chytila za ruku a zeptala se: „Cítíš to?“. Nevěděla jsem co bych měla cítit a hloupě jsem na ni vyvalila oči s otázkou: „Prosím, jakože co?“. „No vůni kuchyně přece, necítíš jak krásně voní?“, usmívala se celá natěšená
