Skoro celý můj dosavadní život, pokud nepočítám poslední jeden až dva roky, jsem byl zarytým státistou. Když říkám zarytým státistou, myslím tím při pohledu zpět opravdu učebnicový příklad člověka, jehož mozek byl úspěšně přetvořen k obrazu loajálního vazala, který je patřičně hrdý na své vazalství vůči externí autoritě. Sám sebe jsem v té době považoval za ateistu. To až tak docela nebyla pravda. Můj bůh existoval, jen v jiné podobě. V podobě instituce jménem stát.
Zní to zvláštně, ale podívejme se, kolik podobnosti v uctívání státu a boha při bližším pohledu odhalíme. Lidé patřící do vládnoucí třídy a reprezentující stát mají obrovské paláce, řídí se zjevně jinými pravidly než ostatní smrtelníci a mají možnost různě překrucovat moralitu prostřednictvím svých zákonů. Nosí jednotné hábity a mluví v dvojsmyslech, které mohou být vyloženy téměř jakkoliv. Jejich počínaní je propleteno mnoha různými rituály, které z nich navenek dělají tajemné, moudré a noblesní bytosti odlišující se od ostatních lidí. Skutečnosti, které by za normálních okoností byly nepřípustné a nemorální, můžou být jejich zákony zlegalizovány (např. krádež ve formě daní nebo jakýkoliv jiný příkaz nebo zákaz týkající se soukromého majetku). I přesto všechno jsou stále považováni za ochránce dobra před zlem.
