Asi půl roku zpátky jsem se pohádala se svým zpovědníkem. Abych to tak nějak lépe vysvětlila, jedná se o kněze, který je něco mezi mým náhradním otcem a vždycky dostupným ramenem dobrého přítele. Má mě rád, i když jsem ta hrozná lefébvristka a občas se chovám jako kráva.
Brzy jsme se usmířili, respektive domluvili se, že si všechno vyříkáme a pak se jistě usmíříme. Dorazila jsem na faru v domluvený čas a ke svému vzteku zjistila, že zpovědník, farář středně velké farnosti, má návštěvu. Čekala jsem deset minut, čtvrt hodiny, půl hodiny. Asi po čtyřiceti minutách jsem se s nepublikovatelnými výrazy rozzuřeně zvedla a šla oznámit, že jdu domů, že takhle jsem si to tedy nepředstavovala.
