Události v Paříži, ale i boj občanů Západu v řadách Islámského státu by měly vést k diskusi o roli imigrace vzhledem k tzv. sociálnímu státu. Solidarita je křehká věc a je pochybné, jestli současné sociální a zdravotní systémy často neefektivního přerozdělování nebourají důvěru v solidaritu jako takovou.
Státy blahobytu nejsou udržitelné, nelze je kopírovat. Jejich bohatství je založeno i na tom, že v době, kdy byly ekonomicky na stejné úrovni jako dnešní bohatší postkomunistické země, neměly naše „sociální“ státy. Žádný současný stát v Evropě už nemá mnoho společného se sociálně-tržním hospodářským zázrakem poválečného Erhardova Německa.
Mnohé země západní Evropy dnes doplácejí na to, jak mnohá takzvaná sociální práva začala být přiznávána i imigrantům. To logicky předurčilo i to, že pro mnohé se životním cílem nestala jen možnost pracovat, ale i systémově zneužívat systém. Tím se naprosto pokroutily motivace mnohých jedinců do té míry, že paradoxně začali západní blahobyt tak trochu nenávidět.