Přes českou společnost se zatím přehnaly dvě vlny „sametové revoluce“. První z nich, nesená někdejšími disidenty, stavěla na étosu nepolitického úsilí o zlidštění někdejšího systému a volila cestu partnerství s komunisty na demokratizaci společnosti. Inspirovala se myšlenkou lidských práv, povýšenou do jakési pseudonáboženské polohy, a utopickými představami o úloze univerzálních hnutí a nezávislých „osobností“ v politice. Druhá, která se prosadila po volbách v r. 1992, hlásá návrat k tradičním osvědčeným hodnotám západní demokracie a tržního hospodářství. Základním hitem je ekonomická transformace, provázená transformací politickou, inspirujícím zdrojem je anglosaský konzervatísmus. Političtí reprezentanti této vlny si stejně jako jejich předchůdci hledají vhodné a vlivné partnery
Hospodářská transformace nemůže začít totální destrukcí starého systému. Při přechodu musí být zajištěna kontinuita základních hospodářských funkcí. V nelehkém procesu přestavby komunistické hospodářské džungle vyvstala pro novou garnituru potřeba najít si vlivného partnera: tím se, jak se to dnes jeví, stala postkomunistická hospodářská lobby. Rozumím tím společenskou vrstvu, která se utvořila během čtyřiceti let komunistického systému a sdružuje špičky managementu komunistických průmyslových gigantů. Drží ji pohromadě nejen institucionální vazby z minula, které žádnou ekonomickou reformou nelze docela rozbít, aniž by se destruovalo celé národní hospodářství, ale i síť osobních vztahů vzešlých z dlouholeté spolupráce ve velmi specifickém prostředí.
