Jako bych vás viděla: Budík, venku ještě tma, snídaně je zbytečnost, kýbl kafe to spraví, autobus, práce. Pak nejspíš nějaké to datlování do klávesnice, ani nemusíte být úředník, koneckonců postižením zvaným IT dneska trpí už i stavební dělník. Máte-li štěstí, najdete si chvilku na oběd, zase autobus, doma dost možná nějaké podpisy domácích úkolů a výslech, co bylo za známky, máte-li děti školou povinné. Vyvenčit psa, konečně zhroucení do křesla, lahváč nebo dva. Budík.
Kolik je v tom času na přemýšlení a na vzpouru, nebohý človíčku? Žádný? Tož to má vláda z pekla štěstí. Může se začít seberealizovat a nikdo nebude protestovat.
