V České republice uplynulo pětadvacet let od okamžiku, kdy už není oficiálně socialistická. Socialismus, přesto, že vedoucí úloha jedné strany již není státním náboženstvím, však stále přetrvává v mysli mnoha lidí. Mnozí o tom patrně ani sami něvědí. Není se čemu divit, pětadvacet let je krátká doba na změnu paradigmatu, které vytvořily čtyři desítky let komunismu. Není nic neobvyklého slyšet dnes někoho říkat, že bohatí by měli mít vyšší daně, že stát by měl lidem dát práci nebo že majitelé firem vykořisťují zaměstnance.
I lidé, kteří se považují za odpůrce komunismu, tak nahrávají tomu, aby se nám socialismus vrátil oknem, poté co byl vyhozen dveřmi. Tentokrát bez vedoucí úlohy strany maskovaný za solidaritu s chudými a slabými. S nedostatkem hlubšího vhledu do problému, který je řešen nějakou státní regulací nebo dotací, tito lidé tleskají řešení, jenž často onen problém jen kosmeticky uhladí, zatímco způsobí jiný a u toho poškodí všechny. Typickým příkladem je minimální mzda a její zvyšování. Cílová skupina tohoto opatření je ráda, protože dostane o pár set korun měsíčně více.
